Poslední aktualizace: 01/2012
Navigační menu
Obsah:
Vítám Vás na stránkách mého rodokmenu,
K jejichž umístění na internetu mě vedly dva důvody. Jednak bych chtěl připomenout, že tu jsme díky našim předkům, jejichž život byl často nepředstavitelně těžký . Druhým důvodem byla snaha poukázat na fakt, že žádný z nás není sám, naše rodiny jsou široce rozvětveny a příbuzné máme v mnoha zemích světa.
Také bych chtěl poděkovat několika lidem za pomoc při práci na rodokmenu. Především sestřenkám Drahomíře Horké (roz. Jílkové), Miladě Šípkové (roz. Smetanové) a Mileně Hřebíčkové. Ještě musím zmínit prom. hist. Editu Štěříkovou z jejíž knih Pozváni do Slezska a Zelow jsem získal velké množství údajů.
Pokud mi můžete jakýmkoli způsobem pomoci s tvorbou rodokmenu (doplnění nebo změna chybných údajů, rodné, oddací, úmrtní a domovské listy, pracovní knížky, staré dopisy či pohledy, fotografie atd… prostě vše co se týká lidí uvedených v rodokmenu) nebo máte nějaké připomínky či návrhy, kontaktujte mě prosím:
- mail:tstodola(a)volny.cz
- pošta: Ing. Tomáš Stodola
Karla Dvořáčka 1216
Orlová-Lutyně
73514
Česká Republika
Historie mého rodu je, stručně řečeno, historií církve evangelické neboli protestantské.
Projevilo se tu pronásledování evangelíků po bitvě na Bílé Hoře, odchod do exilu z důvodů náboženských v 18. století i emigrace z ekonomických příčin ve století 19. a na počátku století 20., ale také návrat exulantů do „Země otců“ po vzniku samostatného Československa r.1918 a po skončení 2.sv. války r.1945.
Stodolovi pocházejí z Podřipska, z okolí Roudnice nad Labem. Nejstarším doloženým je rychtář Martin Stodola 1640-1720 z Vražkova. Začátkem 20.století se však jeho potomek Karel Stodola (*1889) přestěhoval do Poličky ve Východních Čechách. Službu v 1.sv. válce nastoupil 24.7.1914 u zeměbraneckého pluku č.9 v Litoměřicích. 28.11.1914 byl v Karpatech zajat a přihlásil se 25.7.1917 jako legionář do čs. vojska v Rusku kde byl zařazen k nestálému stavu 4. roty záložního praporu v hodnosti střelce. 7.10.1917 odjel ze Žitomiru do Francie se 3.rotou Husitského praporu. 15.10.1917 dorazil do Archangelska, odtud lodí do anglického Newcastlu a francouzským parníkem Margueritte do Le Havru – 13.11.1917 přijel do Cognacu a byl zařazen k 21.čs. střeleckému pluku. Účastnil se bojů ve Francii a Alsasku. Byl vyznamenán Československou revoluční medailí a pravděpodobně také Československou medailí za vítězství, Plukovní medailí 21. Střeleckého pluku – Terronského a Verdunskou medailí.
Karel Stodola u tryzny při úmrtí T.G.Masaryka
Přísaha 21.čs. střeleckého pluku ve Francii
Jílkovi – rod Jílků pochází ze Stříteže západně od Poličky. První zmínka o zakladateli rodu Jílků ze Stříteže - Jílka (tehdy ještě křestní jméno) syna nebožtíka Martina Mřeně (sedláka na gruntu č.3 ve Stříteži už r.1548) je uvedena v sirotčí knize r.1556. Tehdy příjmení moc nebyla. Občas přeskočila na syna, občas ne. Takže Martin Mřeň - Jílek Mřeň (koupil rodinný grunt r.1571, takže Jílkovi tam byli v řadě 350 let až po mou babičku) - Tomáš Jílků a po něm už jen Jílkovi...Tento statkářský rod je příbuzensky spjat se statkářským rodem Kučerů z Borové. Mnozí Jílkovi byli v 18. století predikanty, tj. laickými kazateli. Také převáděli ostatní evangelíky za hranice a do Čech nosili zakázané knihy. Nejznámějším z nich je Jan Jílek (1707-1780), jehož osudy jsou popsány v knize Pamětní věci aneb běh života českého exulanta Jana Jílka, kterýž dne 3. října 1780 v Berlíně k Spasiteli se odebral a z velkého soužení přišel do věční radosti od Vladimíra Míčana.
Začátkem 20.století tři ze šesti sourozenců Jílkových emigrovali do USA, kde již také zůstali. Dodnes tam žijí jejich potomci, ale žádný již nenese příjmení Jílek. Nejlépe se v Americe dařilo Františku Jílkovi (1894-1986), který díky uvážlivému obchodování na burze získal veliké bohatství (dle ústního podání byl dokonce spoluvlastníkem ostrova poblíž Kuby, o který však po revoluci na Kubě přišel).
Předkové ze strany mé maminky odešli z Čech do Pruského Slezska v době násilné rekatolizace, nečastěji v r.1742.
31.5.1740 zemřel pruský král Friedrich Wilhelm I. a jeho nástupcem se stal Friedrich II..
20.10.1740 zemřel císař Karel VI., panovnicí habsburské monarchie se stala Marie Terezie.
16.12.1740 vpadl Friedrich II. Se svou armádou do Slezska (I. Slezská válka)
v říjnu 1741 obsadil Friedrich II. hradecký a boleslavský kraj
v listopadu předala delegace českých nekatolíků pruskému generálovi v Hradci Králové žádost o umožnění emigrace do pruských zemí.
Tou dobou v Berlíně jednal český kazatel Jan Liberda s královskými úřady o podmínkách hromadné emigrace z Čech.
„Hrubý plán hromadné emigrace byl zajištěn, ale ….tu se ještě nevědělo, kterak začíti, aby se lidé mohli z Čech stěhovati a své věci s sebou vzíti. Radil se tedy o to Jan Liberda, a vynašla se taková rada, aby Čechové měli pasy; a tak na tom zůstalo. Dali natisknout v Hradci pasů, a podepsal je generál Kalkstein a zapečetil a tak se Čechům rozdávaly, kteří je bráti chtěli, a na ten způsob aby Čechové z vlasti vycházeli. Generál pak se v tom nemohl dlouho s učitelem (kazatelem) Liberdou srovnati, aby tak brzo se stěhovati měli; ale tento generál myslil, aby teprva, když se bude vojsko hejbati, aby také v ten čas Čechové z vlasti vycházeli. Ale tu měl Jan Liberda mnoho práce s generálem, aby ho přesvědčil a k tomu namluvil, že již čas jest, aby se Čechové stěhovali (Servus Matěj, 1763).
Pasy, které nechal generál pro emigranty natisknout, byly pasy pro pruské rekruty. Verbovat na obsazeném území rekruty do armády nebylo ničím neobvyklým, nemohlo tedy budit zvláštní pozornost. K pasu měl každý dospělý muž dostat také červený šátek vojenského rekruta se zárukou, že se jedná o pouhou formalitu bez závazků vůči pruské armádě. S tímto plánem generálů byl Liberda srozuměn a vojenské pasy i červené šátky v plné důvěře schválil, ale žádal okamžitý přesun emigrantů do Slezska. Opatrný generál Kalkstein to nechtěl připustit. Nedokázal odhadnout rozsah této emigrace. Obával se mimo jiné, že by mohl zůstat se svým vojskem v napůl vylidněné zemi, což by mohlo ochromit zásobování armády. Navrhoval, aby emigranti odešli najednou s pruskou armádou, až se bude vojsko z Čech stahovat. Mínil, že by tím byla celá akce lépe zamaskována. Liberda však nepovolil….Čeští nekatolíci byli vyzváni k rychlému rozhodnutí a okamžitému jednání. Ani těm, kteří byli ve svých myšlenkách už delší čas k emigraci odhodláni, však nepadlo zalehko uvést svá předsevzetí ve skutek, s konečnou platností se vzdát svého domova a zpřetrhat všecky svazky s přáteli. Zjevné označení emigrantů pruskými rekrutskými šátky budilo velmi nepříznivý dojem, ba nenávist u katolických spoluobčanů, pro které byla pruská armáda jednoznačně nepřátelská, a dobrovolné české rekruty považovali za vlastizrádce. Převzetí pasů rekrutů pruské armády vyžadovalo navíc notnou dávku důvěry v poctivost slibu pruských generálů.“
Mezi těmi, kdo roku 1742 emigrovali pod ochranou pruské armády do Pruského Slezska, konkrétně do Münsterbergu, najdeme mnoho našich předků, zde uvádím pouze ty, kteří odešli z Královy Lhoty:
Jirsák Jan *(1681), vdovec. V roce 1713 u něj byly nalezeny zakázané knihy, musel se podrobit výslechům a učinit vyznání víry. Na jaře 1742 opustil zahradnický grunt o výměře 22 korců. Dluhy na svém gruntě už od roku 1722 neměl. Zanechaný pozemek byl odhadnut na 250 zlatých. Emigroval se svými svobodnými syny Václavem (26 r) a Janem (18 r). Po mnohých strastech v emigraci se vrátil zpět do Čech a ve věku 70 let v roce 1751 zemřel ve Slavětíně u své dcery Doroty provdané za Jiříka Zounara.
Václav J. se v r.1749 stal spoluzakladatelem české exulantské obce v Pruském Slezsku - Friedrichova Tábora. Zde byl hospodářem a od r.1759 starším sboru. S manželkou Kateřinou měl syny Jana (hospodář v Sophienthalu, v r.1802 zakladatel ryze české exulantské obce Zelov, potomci se po 2.sv. válce vrátili zpět do „Země otců“ Československa), Václava a Jiřího, dcery Annu Marii, Alžbětu a Annu).
Jan J. se 26.9.1769 oženil s Annou Nevečeřalovou a hospodařil v Čermíně, kde byl také tkalcem.
Jirsák Martin *(1699), sedlák. V roce 1732 vězněn. Emigroval se svou sestrou Alžbětou, manželkou Kateřinou a dětmi Jakubem (19 r), Annou (17), Dorotou (11), Janem (9), Marií (6), Alžbětou (4) a Kateřinou (2). V r.1749 se stal spoluzakladatelem české exulantské obce v Pruském Slezsku - Friedrichova Tábora. V r. 1769 hospodářem v Malém Fr. Táboře.
Němeček Jan *(1712), podruh.
Šťástek Zikmund *(1716), podruh. Emigroval s manželkou Annou. V r.1749 se stal spoluzakladatelem české exulantské obce v Pruském Slezsku - Friedrichova Tábora.
Literatura: Pozváni do Slezska, Edita Štěříková, Praha 2001
České exulantské obce v Pruském Slezsku, v závorce uveden rok založení.
Zelov na počátku 20.století
Po skončení 2.světové války, se většina exulantů českého původu vrátila zpět do „Země otců“, tj. do Československa. Rodina Andršova se přestěhovala ze Zelova (nedaleko Lodže – Polsko) do Šumperku.
A to jsou oslavy 18.narozenin mé dcery: já, mé děti, maminka, má sestra a její děti
Zobrazit genogram: familytree.gno
Pro zobrazení rodokmenu familytree.gno
je nutní mít nainstalováno
GenoPro na vašem počítači. Použijte prosím toto
nastavení Internet Exploreru pro lepší orientaci.
Copyright © 1998-2002 GenoPro Inc. Všechna práva vyhrazena.
GenoPro a logo GenoPro jsou ochranné známky GenoPro Inc.
